rezama

KAMARÁDKY

9. března 2010

Chtěla bych vám popsat událost na kterou jsem se moc těšila a která začala skoro hororově.
Jak už víte máme tady na netu docela dobrou partu holek a s některýma se už známe osobně.Některé se občas potkáme i mimo nějaký plánovaný sraz a je to vždy moc příjemné a milé setkání,zkrátka to je vždy srdeční záležitost.
Tak dvě moje kamarádky,Zdenička a Jarinka,si naplánovaly výlet,naplánovaly si ho na sobotu,že se za mnou přijedou podívat.
Věděla jsem to něco dopředu,ale holkám ostatním jsme to nenapsaly,to víte raději jsme to nechtěly zakřiknout.Znáte to,jak se na něco moc těšíte,tak pak se to něčím pokazí.
Tak nadešel den D,nebo spíše N jako návštěva a já se samozřejmě moc těšila.Ani ve snu mě nenapadlo,že už by se mohlo něco pokazit,obzvlášť na poslední chvíli.Byly jsme domluvené že holky vyjedou v jednu hodinu z Prostějova,já si na netu zjistila kolik to asi trvá a tak jsem byla připravená na ně v danou dobu čekat na našem náměstíčku,to aby trefily až k nám k domu.
Než nadešel čas příjezdu tak mě Zdenička volala,že právě míjí odbočku na Rosice,což je od nás už opravdu jen kousek,ale že jí něco dělá auto.Samozřejmě měla strach,ale domluvily jsme se že pojede dál a já že zjistím jestli by se jí na to někdo tady nepodíval.Tak jsem vyrazila za pánem co nám spravuje auto,že se poptám,jenže….no Zdenička volala jen jsem vyšla z domu,že stojí a že ten „červenej ha…“ nechce jet,nereaguje na nic a nechce ani nastartovat.
Tak jsem se pěkně otočila a šla zpět za manželem,mezitím jsem se ještě ze Zdeničkou domluvila aby tam počkaly,ale hlavně aby odešly kousek dál od auta,někam na zmolu,jelikož stály na dálnici,což je docela pěkně nebezpečné.Manžel neváhal a jeli jsme pro ně,ještě že mám taky ZTP,protože až na dálnici jsme vlastně zjistili,že nemáme známku a ony stály už na placeném úseku,což mě zprvu vůbec nenapadlo.Zdárně jsme je našli a jali jsme se je nějak odtáhnout.Taky nám chvíli trvalo natáhnout lano mezi naše auta.Zdeničky „červenej ha…“ měl na tažné lano šroub a tak jsme ho samozřejmě museli najít.No já teda neé,ale manžel se Zdeničkou,to se jim v kufru auta podařilo a Zdenička už aspoň ví kde má šroub a hlavně že ho k odtažení potřebuje.Jarinka nastoupila ke Zdeničce a já do našeho autí za manželem a zdárně jsme se dopravili k nám domů.Já holky vzala domů na kafíčko a čajík,to aby se zahřály a manžel jel mezitím odvézt naši nejmladší na autoškolu,vyšlo to taky tak akorát.Mezitím už strýc obcházel autí a zkoumal co se děje.Dal nabíjet baterii a poté co se manžel vrátil něco ještě proměřili.Nic závažného nezjistili a tak nechali baterii nabíjet a manžel se připojil k našemu klábosení,což jsem se docela divila,protože on na cizí si musí chvíli zvyknou,ale na holky si asi zvykl rychle.Holky zkoukly moje miminka,taky mě předaly dáreček,na kterej při těch starostech s autem jsem nejprve zapomněla,ale pak mě Jarinka naštěstí na něj upozornila a tak jsem ho rozbalila,moc mě potěšil,dostala jsem 4 druhy kvetoucích čajíků a k nim ještě hrníček,krásnej,holky díky.
Já jim předala jejich už dávno namalované portréty,ještě jsme okopírovaly nějakej receptík a klábosily.Naše klábosení ale bylo dost poznamenané polámaným autem a tak se většinou točilo okolo něho.Taky my se Zdeničkou, obě zdatné povídalky,pomale,no teda skoro vůbec,nepustily milou Jarinku ke slovu,chudák holka,musela jí z nás asi bolet hlava,ale slibuju že příště jí ke slovu určitě pustíme.Tak nám odpoledne nějak moc rychle uteklo a já měla naplánovanou ještě tu oslavu a taky manžel,neé teda že by chtěl holky vyhazovat,jim povídal že by měly jet za světla a raději dřív,to kvůli autu,kdyby náhodou.Tak se holky nachystaly k odjezdu a to jsem jim ani nestihla ukázat dům,samo taky není novej a až zas tak není na co koukat,ale i tak jsem je aspoň chtěla provést .Taky spoustu věcí jsem s nima chtěla probrat,hlavně s Jarinkou,tu jsem osobně viděla poprvé,ale….no jak říkám moc rychle nám to uteklo a ještě to bylo poznamenané porouchaným autem a tak to budem muset někdy zopakovat,snad už v klidnější atmosféře.Zdenička nevěděla jak od nás jet a tak jsme jí s manželem ještě vyvedli až do Říčan na nájezd na dálnici a tam jsme je opustily.Ještě jsem jim zavolala aby mě daly vědět když dojedou a nebo pokud neé ať volaj SOS.
Já se oblékla a nachystala miminka,manžel mezitím zajel pro dceru,která už končila v autoškole,a manžel po návratu mě odvezl do místní hospůdky na oslavu,dortíky bych totiž asi jen tak nedonesla.Netrvalo to ani dlouho a Zdenička volala,že zdárně dojely,jen že jsou docela prochladlé,protože jim bylo doporučeno co nejméně odebírat a tak raději netopily,autí dojelo a až doma začala svíti baterie.
Tak skončila návštěva na kterou jsem se tak moc a holky taky,těšila.
Doufám že až naplánujeme něco příště,tak už to bude bez vážnějších pohrom.Takže holky díky za návštěvu a doufám že jí obě neomarodíte.

27. dubna 2009

Ták…..máme tady pondělí a taky máme po dalším námi tolik očekávaném víkendu.
Proč tolik očekávaném určitě spousta z vás tuší a pokud ne,tak vám to povím.Na víkend byl naplánován náš v pořadí už druhý sraz,Viktorčinec II.Takže chtěla bych vám trochu přiblížit tu atmosféru,i když to popsat nejde,i kdybych se sebevíc snažila.
Pohodlně se posaďte,dejte nožky hore a já začnu,nebude to zrovínka nejkratší.
Sluníčko vychází,probouzí mě ze spánku a já už cítím jemné mravenčení v břiše,to už se dostavilo takové to očekávání,jakže to vše dopadne.Jdu se podívat ještě na net a posílám pozdrav ostatním,taktéž i Zdenička a poté ještě Jájina.Ostatní holky už měly pěknej kousek cesty za sebou.Poté jsem si ještě zkontrolovala nabalené věci a přichystala se na cestu.
Byly jsme domluvené,že vyzvednu Vypravěčku a Reginu u autobusu a poté počkáme na Zdeničku na předem domluveném místě.Vyrazila jsem o něco dřív,co kdyby….
Žádný problém nebyl a tak jsem byla v Brně o něco dříve a tak jsem nakonec neodolala a koupila ještě nějaké oříšky pro nás jen tak na chuť,no co kdybychom měly málo jídla a měl někdo hlad,a taky tam na mě tak mrkaly a povídaly kup si nás.Poté jsem šla naproti Regince a Vypravěčce,autobus jim přijel opravdu načas.Jen jsem je viděla vystupovat,tak jsem je poznala a mávala,auto jsem měla ale kousek od jejich příjezdu a tak jsem pro ně zašla,naskládaly jsme se do auta a jely jsme čekat na Zdeničku.
No po chvíli čekání mě zvonil telefon,lekla jsem se co že to se děje a ona to Zdenička a hlásí mě :“Martí já jsem zakufrovala a nevím kde jsem“,tak jsme se jaly zkoumat co dále.S pomocí jejího zlatého mužíčka a taky její dobré puse nakonec zdárně trefila a zvládla vše na 1*.
Obě,tedy všechny čtyři,ale dvě auta,jsme se společně vypravily k místu ubytování.Já už se předtím byla na místě podívat a tak jsme jely,ale ouha,rozkopaly nám tam silnici a ještě si nějakej takovej,zkrátka Brňák, stoupl zrovínka k tomu rozkopanýmu a tak jsme musely jinudy.Projely jsme se po sídlišti a tudy cesta nevedla,ale nakonec jsme zdárně dojely.
Šly jsme se ubytovat,zazvonily jsme na paní a hned vstup do domu byl pro nás překvapení,jak už v diskuzi psala Vozlenka Brno je plné kasemat a tak tady asi taky jedny byly,zkrátka asi dodatečně vybudovaný samostatný vchod,ale místa moc asi nebylo.To byl náš první dojem a ne zrovínka sympatický.To nás ale ještě čekalo o hodně větší překvapení.Z chodbičky vedly nahoru schodečky a už i ty byly dosti příkré a jak jsem psala hodně úzké,ale zdárně jsme je zdolaly,i Reginka s Vypravěčkou.Poté nám paní ukázala nahoru a povídá tak tam budete bydlet,no po shlédnutí těch úzkých točitých schodů mě jímala hrůza.No ne sama za sebe,i když z výšek mám strach,ale holky šly o berlích a měly jsme spoustu zavazadel,no co vám budu povídat.Ale statečně jsme se jaly vystupovat nahoru,pán nám nabídl malou pomoc se zavazadly,ale když tak nad tím teď přemýšlím,ani jedné nenabídl že vezme tašku,jen takové ty menší,no asi věděl co to je jen ty schody vylézt.Nevadí,schody jsme sice pomaloučku s ohledem na holky zdolaly,za to by dle mého názoru holky Reginka a Vypravěčka zasloužily medaile,protože to byl opravdu výkon,s tím si myslím budou souhlasit i ostatní holky.
Po troše zaslouženého oddychu jsme prohlédly ubytování a uvelebily jsme se každá na nějakém místečku.Já zavolala Dous kde jsou a varovala jsem jí,to aby neměla šok z těch schodů,byly už na přestupové zastávce,takže kousek.
Než dojely tak jsme si v klídku vypily svou první kávičku a nebo čajíček,rozdaly si první dárečky, a ony mezitím dorazily v plné síle.Musím říct,že byly opravdu hodně rozčarované tím samostatným vchodem,a to jsem je předem varovala.K tomu musím jen napsat,protože Dous z toho byla smutná,že za to jak to ve skutečnosti vypadalo nikdo z nás nemůže a myslím si že paní to naschvál neříká nikomu,protože by tam těch ubytovaných asi moc neměla.
No a už to nastalo,některé jsme se ještě neviděly , no ne že by jsme se neznaly,jedna tedy tu byla,kterou jsme neznaly(Kačenka),ale získaly jsme zase novou kamarádku,zkrátka představování a vítání.Pak si holky taky daly kávičku a čajíček a taky trochu odpočinku.Při tom jsme neustále povídaly,ze začátku takové ty věci,jaká byla cesta a ty jsi která a tak podobně,přitom jsme holkám taky rozdaly dárečky a na to i ony nám.Všechny jsme se shodly na tom,že nám zde už jen chybí stromeček a pustit si koledy a už by byly vánoce.Jelikož už byla pokročilá doba a žaludky se hlásily,domluvily jsme se že půjdeme omrknout nějakou tu hospůdku.Tak jsme zase zdolaly schodečky v opačném směru a šly hledat.Hospůdku jsme našly,nebudu jmenovat,ne že bych nechtěla dělat reklamu,ale mám k tomu své důvody a myslím že holky vědí jaké,zkrátka žádná jména a určení místa tu nebude.Vypadala docela slušně a tak jsme se usadily.Poté jsme si daly pití a vybíraly jídlo,to zde mělo docela originální jména.Všechny si je samo nevybavím,ale některá vám přiblížím.Tak třeba „Ptačí chlupatice chlupatá“ to bylo kuřecí v bramborové těstíčku,nebo „Hruď na zeleno“ to byly kuřecí prsa s brokolicí,no a takových pokladů tady měly,ani vybrat jsme si nemohly.Také jsme mezitím zavolaly Dorce a Mladě kde jsme a ony než jsme začaly jíst dorazily,sama ani teď nevím jestli to trvalo dlouho a nebo ony přijely taky brzo,nám to utíkalo rychle.Takhle jsme tam strávily nějakou tu chvilku,mohla být i delší,ale měli tam nějakou akci a tak v 6 nás slušně požádali o placení.V hospůdce jsme ještě předaly dárečky Dorince a Mladě,Dorinka nám taky přivezla malej dáreček,ale hlavně že přivezly holky samy sebe,představily jsme se všechny,no a samozřejmě podrbaly všechno možné.
Tam už se naše konverzace občas ubírala takovým směrem….,no né že by špatným směrem,ale kdyby nás někdo poslouchal,řekl by,že ty baby musej být řádsky trhlý.Notně k tomu přispěl i ten samotnej jídelníček,ty jejich zvláštní názvy,ještě pro vytvoření obrazu nějakej-„Pták na klacku“,“Běhna běhavá“,“Ohnivý kola“.Taky občas se někdo přeřekl a taky přidal nějakej ten vtípek,zkrátka bylo veselo.Přitom jsme přišly na to že jsme všechny zapomenuté a taky musné a máme sraz černého,některé je teda zatím jen hnědé,uhlí.Pak jsme se odebraly k „domovu“(dočasnýmu).Mlada se s náma rozloučila,Dorinka ještě zůstala,a my pomaloučku,polehoučku šly.Cestou jsme klábosily,jelikož taky nebyla zrovínka kartoučká tak hlavně Reginka musela občas odpočinout.Tak jsme tam potkaly i naši policii.Podezřele se po nás koukaly,asi ještě tak krásnýý ženský,taky tolik,neviděli.Nejprve šli v protisměru,pak se otočili a šli za náma,to zrovínka Reginka potřebovala jak říká ona „si fetnout“,nestačil jí dech,a tak se jen usmívali a ona jim povídá „Že mě neseberete,já už takhle fetuju dlouho,ale ještě mě nezavřeli.“Očividně z toho měli srandu,ale jeden byl takovej milej a tak jí odpověděl
„Paní když to děláte takhle veřejně,tak vás nechceme,my bereme jen ty co to dělaj tajně.“Tak jsme se nasmály a šly pomale dál.Úspěšně jsme došly zpátky k ubytování,zdolaly ty nešťastné schody a usadily jsme se v jednom z pokojů.Tery potřebovala trošku jiné dobrůtky než my a tak jsme zajely do místního hypermarketu,Tesca,bylo od ubytování co by kamenem dohodil,koupily jsme ještě nějaké vody,to abychom neměly žízeň,no a začaly si užívat společné setkání.Samozřejmě jsme nachystaly všechny dobrůtky co jsme která dovezly,no nevím,nevím holky,jestli toho opravdu nebylo málo a jestli nemám příště vzít ještě něco víc,,to byla opravdu jen sranda.Posedaly jsme si ,každá si udělala pohodlíčko jak to jen šlo a začaly jsme klábosit.No povím vám že občas sledovat všechny dalo velkou práci,ale zvládly jsme to bez újmy na zdraví a dokonce jsme se ještě i něčemu přiučily.To víte,my to tu ale nechtěly tak nějak moc rozvádět,ale takový „ejakulační pobyt“ a ještě když jsme tam měly „intenzivní kur..“,tak to pak dá člověku zabrat.Ještě k tomu když jsme zapomněly vzít ptákoměr,no tak…….Zkrátka příště to napravíme a pomůcky vezmeme s sebou,holky já si ještě na nějaké vzpomenu.Taky jsme si naplánovaly společné podnikání,myslím že takové ještě tady nikdo nemá,jen musíme dorozdělit funkce,už máme „bordel mamá“,manažera,myčku nádobí,zdravotnici,poradkyně,příjmovou vysoce kvalifikovanou pracovnici,tam je potřeba mít hodně zkušeností,no a zbytek fukncí ještě musíme zkrátka probrat.Taky holky zaměstnance nezapomeňte vyfotit a klientelu tu už seženeme.Na začátek vezmeme náš karavan a pak seženeme ten autobus a nebo maringotku,ta bude asi lepší,ale nebojte to vychytáme,jen ještě název,toho našeho pojízdného ……. nemáme.
Tak jsme prožily krásnej večer,až tak nějak pozdějc se s náma rozloučila i Dorinka a my ještě klábosily do noci.Napovídaly jsme toho spoustu a hlavně jsme se nasmály tak jak už dlouho neé.Ono smát a smát je taky někdy rozdíl.Když už brečíte smíchem a bolí vás břicho,tak to už je oparvdovej zdravej smích a ten taky nejvíc léčí a pomáhá,takže bych mohla říct,že ten náš pobyt,ať už to byl jakýkoli??,byl ozdravnej.
Spalo se nám taky krásně a vyspinkaly jsme se do růžova,ani se nám nechtělo odjíždět.
Ráno jsme se v klídku nasnídaly a poté po sobě trochu poklidily,holky já se musím až stydět,až teď jsem si uvědomila,že já tam neumyla ani jeden talířek,ani jsem se k tomu nehlásila,já ostuda,takhle to nechat jen na vás,ale já to příště napravím.Pak už bylo načase aby se některé chystaly k odjezdu.To už bylo pak v takovém frmolu,že i to loučení bylo takové nějaké rychlé,ani jsem si nestihla všimnout a holky už byly pryč a mě bylo smutno.Zůstaly jsme tam ještě já se Zdeničkou a Regina s Vypravěčkou,těm to jelo až okolo páte hodiny a my byly autem a tak jsme s nima počkaly a pomohly jim sejít ty schody.Já pak vyvedla Zdeničku na dálnici a druhým sjezdem jsem se vrátila do města a odvezla holky k autobusu,i když měly čas,ale aby nemusely cestovat městskou a jela jsem koupit grilované kuřátko(mezitím jsem měla hovor z domova,to abych je koupila) a pak už jen směr domů.
Doufám že jsem svým líčením navodila trochu atmosféru našeho Viktorčince a těm co tam byly připomněla ty krásné chvíle.
Na závěr bych jen chtěla dodat, jak už někde zaznělo „V podstatě jsme úplně nomální,Úďo.“a ještě taky „Vo tom to je.“
Takže holky bylo to opravdu super a ještě teď mám naplněnou dušičku a taky srdíčko a už se na vás příště moc a moc těším.Mám vás ráda.

18. listopadu 2008

Tak jak bych asi začala já.Říká se že od začátku je to nejlepší,ale já to tentokrát změním a začnu právě od konce.
Právě je druhý den od návratu z našeho prvního srazu Viktorek,takového malého Viktorčince a já pořád tak nějak ještě vstřebávám všechny zážitky a tak nějak se dostávám do té denní rutiny.Byly to dva dny a jedna noc a člověk by ani nevěřil jaký to může mít vliv a hlavně co vše nám to přinese.Slovy se nedá vůbec vylíčit a popsat jaký to byl,tedy alespoň pro mne, zážitek.Zkrátka abych tak nějak zakončila úvod článku,tenhle zážitek navždy zůstane jen a jen náš( s ostatníma se o něj podělíme,ale jak říkám vylíčit a popsat to prostě nejde) a i když budou další nějaké krásné zážitky,i doufám setkání,už nikdy to nebude stejné,tak jako vše okolo nás,tohle setkání pár sebe vůbec neznajících a navzájem jiných dam tady ze čtyřicítek v každé zanechalo něco nezapomenutelného a to už tam zůstane.

Konečně se dostávám k samotnému tématu-náš první malý Viktorčinec.


Začalo to někdy v srpnu,některá z nás,myslím že nejvíc to byla Tery,psala jak ráda by se s náma setkala osobně.Poté byla vytvořena nová diskuze a ta nesla název Viktorčinec,založil jí Sajrajt,myslel to dobře,nebylo to žádné popichování.Takových těch příspěvků typu jaké by to bylo kdyby….. na téma setkání tam bylo už dlouho nepřeberně,jen v tuhle dobu to začalo nabírat tak nějak obrátky a ještě nás ta nová diskuze popostrčila a tak se začalo plánovat.
Jaké s tím byly starosti samy víte,měly jste to z první ruky,vše jsme probíraly a řešily tady přes naší diskuzi.Nejprve se měnil datum a poté i místo,o počtu ani nemluvím.Nakonec bylo datum i místo pevně stanovené.Tak po dlouhém,pro nás docela ke konci opravdu už dlouhém,čase nastal ten den,den s velkým D.
Jako vždy když se na něco hodně těším tak i teď jsem měla velký strach z toho co se pokazí,tak to bývá.Taky aspoň u mě to začalo být ohroženo právě opravou auta,ale to se zachoval i můj muž velice hezky,protože řekl,že i když auto nepojede,vezmu si druhé a jel by i se mnou,to proto,že je to větší křáp a jela bych po staré,zkrátka viděl jak moc se těším a tak mě chtěl pomoct.
Nakonec to i s autem dobře dopadlo,sice mě tam i po cestě klepali kovaříčci,ale jelo a dojelo kam jsem chtěla.
Na den D jsem byla domluvena s Vozlenkou,ona vyzvedla Baru v Brně a pak mě prozvonila a jela po D1 k motorestu Devět křížů,kde jsem na ně s mou sestrou čekala.Vyjela jsem o něco dřív a vyčkávaly jsme červené autí „Bublinu“ renault twingo.Nějaké červené přijelo a jak z něj vystoupily dvě dámy hned mě bylo jasné,že jsou to ony,Vozlenku jsem poznala podle fotky,sluší jí to víc jak na fotce.Dál už jsme pokračovaly společně,no ne společně,ale Vozlenka jela první,řídila jí ta paní z GPS,a já v závěsu za ní.Zdárně jsme přijely do Havlíčkova Brodu,kde jsme se nakonec telefonicky dozvěděly,že holky mají nějaké problémy a tak jsme se společně rozhodly jet pro ně do Kolína.Zase Vozlenka s paní GPS první a já v závěsu..Do kolína jsme dorazily a holky už nás vyhlížely,nevím jestli netrpělivě,ale myslím že víc zvědavě,jelikož jsme se ještě neviděly.První setkání proběhlo celkem rychle a tak jsme se nalodily do naších dopravních prostředků,Dousabel jela s Vozlenkou a Bárou a Tery se mnou a mou sestrou,to aby nám to nebylo líto,a pokračovaly jsme dál k vytyčenému cíly,zase nás,musím podotknout,že dobře,vedla paní z GPS.
Dorazily jsme na místo a Dousabel zavolala majitelům ,přišla nám odemknout paní a tím jsme byly ubytované.Následovala malá zevrubná prohlídka objektu.Poté jsme se rozhodly přemístit se do místní restaurace,některé z nás nejedly a tak jsme to chtěly napravit.Přivítání bylo opravdu nezapomenutelné,jako i sám pán,byl notně posilněn alkoholem,ale přesto nezapomenutelný.Jak už psala Vozlenka o poznámkách na moji nemoc,ono já jsem taková ta huba nevymáchaná a tak jsem si to vlastně tak nějak zavinila sama,ale mě to nevadí,já mu to vlastně řekla,že mám rakovinu a tím ho asi zaskočila a tak měl zkrátka nějaké poznámky,nebyly zlé,jen jak Vozlenka psala, a všechny pak jsme se shodly na tom samém,myslel si že je to opravdu sranda.Já tohle už ale znám ,lidé nejsou zvyklí mluvit o téhle nemoci nahlas,no ale já o ní zkrátka tak nějak mluvím,nechci ale aby mě litovali,to neé,jen bych chtěla aby si na to ostatní tak nějak zvykli,vždyť je tady na světě spousta nemocných,spousta nemocí a normálně se o tom mluví,jen když řeknete rakovina tak je to jiné.No tak to jsme trochu odbočily.No tak tenhle pán nás nakonec přemluvil,ono to ani nebylo nějaké přemlouvání,zkrátka vzal klíče a šel,na návštěvu jeho nové vinárny.Přislíbil i kulturní vložku,což jsme neměly zpočátku ani tušení jaký to v nás zanechá dojem.Vinárnu asi teprve zařizoval,měl to velice hezky udělané.No a slibovaná kulturní vložka,sedl k pianu a začal zpívat.K tomu jen dodám „klobouk dolů“ měl úžasný hlas.Tak jsem se s pánem rozloučily,tedy ještě po jeho příslibu,že za náma večer přijde,nepřišel,a přemístily jsme se zpět „domů“.Tenhle pán se jmenoval Láďa Bambuch a byl majitelem restaurace a té vinárny a druhý den jsme ho viděly na místní vývěsce na fotce z kostela,seděl u varhan,to nám večer chtěl taky odemknout kostel a zahrát na varhany,takže asi hráje,určitě i zpívá,v kostele.
Po příchodu jsme se spojily se světem,tedy s váma tady na Viktorce a pak už jsme se přemístily dolů a večer začal.Nachystaly jsme pohoštění,jak už napsala Dousabel jak pro regiment vojáků,a pohodlně se usadily a bavily se.Taky jsem si rozdaly dárečky,ale největší dárečky jsme byly my samy.
Tady musím napsat jak moc obdivuju Dousabel,vydržela s náma i docela dlouho do večera i přes to jak jí bylo.
Tak jsme tak nějak jedna druhou trochu poznaly a někdy v noci jsme se taky rozhodly,i přes protesty Tery,jít na chvíli taky spát.Já čekala,že vůbec neusnu,většinou v cizím to tak první den je,ale tady se opravdu spalo jako princeznám.Ráno jsme vstaly poměrně brzo a nasnídaly se,podaly zprávy do světa a rozhodly se pro malou procházku.Musely jsme se taky ukázat místním lidem,to aby taky měly o čem mluvit,že jo.Prošly jsme tohle malé městečko,je to městys,okoukly místní domečky a místní lidé zase nás,mezitím začalo poprchat,a vrátily se zpět.Tam jsme ještě probíraly další věci z naších životů,občas i z životů jiných,pojedly ještě něco z dobrot,a začaly plánovat návrat.Probraly jsme za ten večer,noc a den hodně věcí,i takových co by jsme ledaskomu neřekly,jednou starosti,těch máme všechny až až,stejně ale i radosti,zkrátka jsme se spolu podělily o svůj život.Ze začátku jsme byly trochu opatrné,ale postupem jsme se víc sblížily a tak jsme ten pobyt krásně prožily.
Po vyřízení ještě finanční stránky jsme začaly trochu poklízet a Dousabel zavolala majitelům.
Mezitím jsme neustále povídaly a povídaly,poté ještě jsme rozdělily zbytečky těch našich hodů,to musím ještě moc poděkovat Báře,měly jsme včera z její Nivy oběd . 
Po příchodu majitelky jsme vše vyřídily,tedy spíše Dousabel vyřídila,paní zamkla objekt a my nasedly do aut a jely směr Havlíčkův Brod,kde měl Tery a Dousabel jet vlak.Tam jsme si ještě všechny vypily kafíčko,Dousabel čajík,udělaly společnou fotečku a dvě z nás nás opustily.My jsme se pak taky rozloučily,protože dál už jsme sice jely stejně,ale neplánovaly jsme zastávku a já sjížděla dřív jak holky, nasedly do svých vozidel,Bára zase s Vozlenkou do její „Bubliny“ a já se setrou do mého auta, a jely směr domů.Já byla doma první a tak, jak už jsme se předem domluvily,jsem dala všem vědět,že jsme zdárně dojely domů.Poté jsem dostala zprávu od Dousabel,dojely s Tery do Prahy,pak dorazila domů Vozlenka,poté Bára,následně ještě psala Dousabel,že taky dorazila domů.Tery nepsala,ale věděly jsme,že si ji vyzvedával manžel a tak jsme starost neměly.Tak skončil náš první a já pevně doufám, že ne poslední,malý viktorčinec.Načerpaly jsme tam hodně síly a energie do našich další všedních dnů a dojmů jsme si také přivezly hodně.Jsme každá odjinud a taky každá jiná,přesto…….však vy víte.