Anděl Smrti

Děda opět v nemocnici, jeho stav byl kritický a vyhlídky na uzdravení nulové - nepřežil by léčbu. Vzal jsem si to nejveselejší a nejbarevnější oblečení a vypravil se za ním na návštěvu. Moc mne nevnímal. Byl v polospánku, jen jednou otevřel oči a řekl mi „nazdar!“ Tónem, spíš překvapeným, jako by mne potkal někde, kde by mě nečekal. No.. koukal jsem, jak spí, postavil jsem mu origami.. A druhý den večer zemřel. Dnes v Noci.

Chtěl jsem mu přinést čtyřlístek. Většinou jich během chvilky dovedu najít hned několik, tentokrát jsem ho hledal půl hodiny a nic. Žádné čtyřlístky už se pro mého dědu neukázaly. Bral jsem to jako znamení, i když mi to bylo prostě líto. Poskládal jsem mu origami, které jsem namaloval na nezvyklé barvy. Posvátný jeřáb většinou nosí přání brzkého uzdravení, tenhle nesl přání dobré a bezbolestné smti. Jak smutné! Kam až to muselo zajít? Přání se mi vyplnilo, neměl bych být rád? 

Člověka napadá, zda by se neměl v sedmdesáti prostě zastřelit, aby si proces umírání odpustil. Jenže já bych byl vážně nerad, kdyby se děda býval zastřelil. Já ho mám rád! A chtěl bych, aby tu s námi ještě zůstal.. je to sobecké? Přál jsem si jeho uzdravení kvůli sobě? Protože ho mám rád a chci s ním být? Mluvit? Chodit po zahradě? Po lese?

Teď už je na všechno pozdě. Ale rozešli jsme se v dobrém a jeho život byl vážně dobrý. Přál bych si toho stihnout tolik, co on. Nikdy se nezsatavit, pořád objevovat nové věci. Asi si prostě hledám důvody, které mi tu událost zlehčí.. Nedávno jsem ho ujistil, že se o sebe dokážu postarat a že to tady na světě zvládnu.. Že si poradím. Děda byl rád. Když mi zemřel otec, to on mě dával dohromady, on byl mojí největší oporou. A myslím, že se mu to povedlo. Děda mi popisoval, jak se ve snách prochází borovým lesem jeho mládí. Rozmlouvá s mým tátou a všechny stromy vidí naprosto detailně, jak se kývou ve větru.. Tak snad tam je, snad se tam vrátil a čekají tam s tátou na nás..